Diana Kučerová Juránková

Tuto moji zkušenost-příběh jsem sepsala díky podnětu na stránkách VIDA z. s., centra pro odborné sociální poradenství a poradenství na základě vlastní zkušenosti lidem se zkušeností s duševním onemocněním a jejich blízkým. Díky tomuto centru jsem se dostala k práci konzultantky s vlastní zkušeností (má zkušenost jsou v průběhu 7 let čtyři psychotické ataky).

- - - - - 

Než se dostanu k onemocnění samotnému, zmíním pár událostí v mém životě od dětství, kde by se dala hledat příčina budoucího stavu.

Za prvé, v genetické linii ze strany matky její sestra a synovec trpí schizofrenií, údajně snad i babička.

Pokud jde o mě, byla jsem vždy živé a bystré dítě. Podle rodičů až tak, že jsem prý musela dostat, abych tzv. dala pokoj. Do 4 let jsem trpěla na angíny, tzn. brala jsem velké množství antibiotik. Stop tomu udělalo odstranění krčních mandlí (zdánlivě nesouvislá poznámka, ale i toto prý může být jedna z možných příčin). Milovala jsem moji babičku, vždy, když jsem k ní měla jet, dostávala jsem okamžitě horečky, patrně jako extrémní projev radosti.

Základní školou jsem proplula celých 8 let se samými jedničkami. Nemusela jsem se učit, probíranou látku jsem pochytala ve vyučování. Byl to problém na střední škole, kde už bylo třeba se více učit, látky bylo více. Učit jsem se neuměla. Vytvořila jsem si však normu, že musím být stále perfektní jako na základce, a tak když jsem nebyla dostatečně připravena, do druhého dne jsem měla zvýšené teploty, a tak často zůstávala doma. Školou jsem prošla převážně s vyznamenáním, vč. maturity. Po střední jsem se hlásila na vysokou, kam mě nepřijali. Rok na to jsem se seznámila se svým nastávajícím mužem. Brzy otěhotněla. Už naše randění nebylo v klidu, nastávající mi dělal žárlivé scény, přesto jsem si ho vzala. K žárlení se přidalo pití (on už pil před svatbou, jen jsem si to nechtěla připustit). Po 7 letech jsem řekla "dost", hlavně kvůli dceři, aby neviděla šílené opilecké stavy jejího tatínka. S exmanželem jsme byli nuceni nějakou dobu bydlet spolu, takže jsme jeho opilecké stavy nadále viděly. Nic hezkého... Exmanžel 6 let po rozvodu zemřel, dodnes nevím, co se stalo, nebyl to přímý následek pití.

Roky plynuly, 15 let jsem měla stálé zaměstnání. Díky rozvoji podnikání v naší zemi mě to táhlo zkusit práci jako OSVČ. 2 roky jsem dělala obchodní zástupkyni. Byla to zajímavá zkušenost, kterou jsem se však neuživila. Zde, bych řekla, začal můj neukotvený život. Vedle živobytí jsem chtěla také muže. Toto hledání bylo stejně neukotvené (hodnoceno zpětně). V té době mi také zemřel milovaný tatínek.

Skrze nepříznivou finanční situaci jsem se rozhodla získat opět stabilní příjem v zaměstnání. Bylo to v krásném golfovém areálu nedaleko Brna. A zde se začíná odvíjet další příběh, předpolí mé první schizofrenní ataky. V té době mi bylo po čtyřicítce. Podle statistik jsem spíše výjimkou, kdy se může objevit první ataka schizofrenie. Ale ona přišla.

Bylo mi 43, už rok jsem žila s partnerem-Čechem o 23 let starším v německém Berlíně (seznámili jsme se právě prostřednictvím golfového areálu). Před Vánocemi toho roku mi zemřely – vedle rodičů nejdůležitější osoby – teta a babička. S partnerem jsem se přestala cítit dobře, tlačila jsem na něj otázkou proč jsme vlastně spolu. I v Berlíně jsem se přestala cítit dobře, přestože jsem vždy toužila mít zkušenost žít v zahraničí – zjevně mi ten rok už stačil. Začalo mě to táhnout zpátky do ČR k rodině – mamince, dceři a vnučce. Zkrátka, tlak uvnitř mě byl velký, nevěděla jsem, jak v životě dál.

Již nějakou dobu jsem navštěvovala v ČR semináře osobního růstu, které mi připadaly pro sebe smysluplné. (Díky pohledu jiných lidí se daří změnit zaběhané vzorce chování, které se mi nelíbí, které vnímám pro sebe jako škodlivé. Jediným nástrojem je zde soustředěný rozhovor o vlastním životě. To znamená mnohdy vracení se do minulosti, dostání se do skrytých oblastí mého Já.)

Pár dní po návratu ze semináře jsem se začala cítit divně, nemohla jsem usnout, odešla z ložnice do obýváku, něco mě nabádalo podívat se na DVD, které jsem dostala od kamarádky, s názvem Tajemství. Pak jsem poslouchala písničky Františka Nedvěda, které mám ráda. Na chvíli jsem usnula, probudila se se svítáním, kdy partner odešel do práce. Začala jsem telefonovat mnoha mým přátelům (první byla kamarádka, od níž jsem dostala zmíněné DVD), zda se jim nic nestalo, zda jsou v pořádku. Dcery jsem se ptala, s čím si nejraději hraje vnučka – byly to klíče, tak jsem jí nabádala, ať jí je dá. Poté jsem únavou usnula na pár hodin.

Po probuzení jsem nevěděla, zda je ráno či večer. Zůstala jsem ležet s pocitem, že mám horečku a snad i rakovinu. Vybavilo se mi, že určitě přijede kamarádka – opět ta, od níž jsem dostala DVD. A partner pro ni má jet na letiště. Slyšela jsem cvaknout dveře bytu, v tom partner vstoupil do pokoje a nikoho nevedl. Byla jsem zmatená. Pouze donesl bedýnku s jablky, jen se na mě podíval a zase odešel. (Zpětně mi říkal, že telefonoval do bytu a bylo stále obsazeno, tak se přijel podívat, co se děje. Telefon byl vyvěšený, visel na šňůře ze stolu.)

Dále si vybavuji, že jsem krátce po jeho odchodu vstala, šla od kuchyně, vzala dva odpadkové koše a začala do nich skládat věci, které z mého pohledu k sobě patří. Začala jsem slyšet hlasy, které mi potvrzovaly správnost volby věcí, co k sobě patří slovy „samá voda, samá voda, přihořívá, přihořívá, hoří“ (to „hoří“ jsem vnímala současně také se sepnutím hořáku plynu, který je v kuchyni). Se vztekem jsem i vyhazovala věci, které jsem vyhodnocovala, že mi otravují život, že už ke mně nepatří.

S dupotem jsem běhala po bytě, partnera provokovala, aby mi dal facku (Snad s pudem sebezáchovy, že se sama nedokážu zastavit. Zpětně jsem díky zranění jeho hlavy viděla, že jsem šla až tak daleko, že jsem mu rozbila o hlavu keramické poháry, které jsem si právě dovezla z ČR a milovala je.) Vběhla jsem do koupelny, zde jsem měla pocit, že vidím za mléčným sklem siluetu mého zemřelého ex-manžela. Tušila jsem, že za sklem je v podobě zombie a já ho nechci za žádnou cenu vidět. Také jsem tu zhasínala světlo, balila se do klubíčka na předložku před vanu, snad jako obrana, že se blíží konec světa, a já se takto chráním. Odtud jsem šla do ložnice, kde už spal partner. Hlasy mě nabádaly, že musím utéci z bytu. Vyběhla jsem za dveře a hned na ně tloukla, aby mě pustil partner zpátky. Nevzbudila jsem ho však. I tady jsem se balila do klubíčka na rohožku stejně jako v koupelně coby ochrana při koncem světa. Hlasy pokračovaly v nabádání, že se musím rozhodnout, zda uteču z domu nebo zůstanu- v tom případě můžu v domě zhořet.

I jsem se rychle rozběhla po schodech ven, jen v oblíbené sukni, halence a bosa. Byla půlka února, pršelo, bylo krátce po ztroskotání lodi Concordia – já ji vzdáleně viděla a soucítila s lidmi na palubě. Přeskakovala jsem z nohy na nohu, jak mi bylo od noh zima. Snad jsem si svlékla kalhotky a se zvednutou sukní zastavovala taxíky, které přede mnou couvaly. Patrně někdo z řidičů přivolal policii. Už si jen vybavuji, že jsem ležela na ulici, přikrytá dekou a sledovala zpod ní boty policistů. Přijela sanitka, naložili mě a zde jsem prožívala nová muka halucinací, že mě vezou do márnice, jak to tam asi vypadá…

Další vzpomínka je již z nemocnice. Chodím kolem zdí, vidím tu lidi, kteří jsou podobní někomu z mých známých a ptám se sama sebe, co tu dělají. Bála jsem se spolupacientů, bylo mi špatně od žaludku, nebyla jsem schopná nic sníst. Z nemocnice X mě převezli na spádovou psychiatrickou kliniku poblíž bydliště. Zde jsem se vzbudila s partnerem nad hlavou, který se mě ptal, co mi má přinést. Já ho poprosila o zubní protézu, kterou jsem schovala do výřezu poklopu kanálu před domem, kde jsme bydleli. A ona tam fakt byla! To bylo mimo mé chápání.

Asi 3 dny po dovezení do nemocnice, již pod vlivem léků jsem se „začala vracet na tento svět“. Během dalších dní jsem opět telefonovala mnoha přátelům v ČR (asi toho bylo opravdu hodně, protože jsem platila účet za telefon skoro 3 tis.). Mimo jiné jsem dostala kontakt na psychiatrini v Praze, kam jsem pak jela na konzultaci. Měla jsem pocit, že na berlínské klinice se mnou nikdo nemluvil, jak jsem potřebovala – ptali se stále jen, jestli nemám bludy, neslyším hlasy a zda mi je dobře. Chodila jsem na muzikoterapii – řekla jsem, že zpívám, ergoterapii a cvičení. Asi po 3 týdnech jsem mohla chodit na pár hodin, o víkendu na celý den domů. Po měsíci a půl jsem byla přeložena z lůžkového oddělení na stacionář, kam jsme docházeli od pondělí do pátku 9 – 16 h, víkendy jsme trávili doma. Zde pokračovali již stávající terapie, navíc se přidaly tréninky postřehu a koncentrace. Po dalším měsíci a půl jsem byla s pokračováním užívání léků domů s tím, že budu pravidelně navštěvovat psychiatrickou ambulanci. V případě nějaké akutní příhody okamžitě přijít na kliniku.

Já se však rozhodla vrátit zpátky do ČR. Najdu si práci. Po dvou měsících jsem však žádnou nenašla, naskytla se však příležitost v Berlíně, a tak jsem odjela zpět do Berlína. Byla zde vidina pracovního poměru min. na půl rok. Během onoho půl roku jsem dostala nabídku na další půl rok. Vztah s partnerem mi nadále nevyhovoval (více holduje alkoholu) a touha být s rodinou a dlouholetými přáteli v ČR tak silná, že jsem ukončila druhý půlrok pracovního poměru a definitivně se vrátila do ČR. Velmi rychle jsem našla zaměstnání na pozici obchodníka. Bohužel jen na dva měsíce, nesplňovala jsem představu zaměstnavatele, a musím přiznat, že i mně se ulevilo, tato pozice mi moc neseděla. Zaregistrovala jsem se na úřadu práce. Vedle hledání zaměstnání jsem si přivydělávala pár stovek šitím, opravami a úpravami oblečení a bižuterie (šití je mojí vášní od dětství).

Duben 2014:

Na konci dubna 2014 jsem se opět účastnila semináře osobního růstu. Pár dní na to jsem se v noci vzbudila panickou hrůzou, že „letím“ do podobné situace-psychózy jako před 2 lety. Nelehce se mi usínalo, ráno jsem hned volala mamince, co jsem v noci prožila. Řekla mi, ať k ní okamžitě přijedu. Brečela jsem a říkala si, jak se ke svému tělu hrozně chovám, jak ho přetěžuji.

Také jsem volala jednomu zákazníkovi, od nějž jsem měla v té době hodně zakázek. I jemu jsem řekla, co jsem v noci prožila a že potřebuji nastavit nová pravidla spolupráce. Jela jsem za ním ujasnit si zakázky, co je potřeba prvně, co později, s konkrétními daty.

Odjela jsem k mamince, nenechala mě na noc odjet zpět do dílny. Sama jsem cítila, že bych to nezvládla být sama. Den na to jsem zpracovala prioritní zakázku pro zákazníka. Na předání zakázky jsem si s ním dala sraz v centru města. Ten den jsem se stále necítila dobře, měla jsem potřebu se opírat o zdi domů. Pozorovala jsem lidi a myslela si, že vím, co si myslí. Připadala jsem si jak Jiřík ve Zlatovlásce, který rozuměl řeči zvířat. Hrozně mě to obtěžovalo.

Ze schůzky jsem jela zpátky k mamince, kde k mému milému překvapení byl zeť s vnučkou. S vnučkou jsem si začala šeptat, zeť pozoroval, že s ním mluvím podivně. Druhý den jsme jeli s maminkou a bratrem pracovat na chalupu. I tady rodina u mě pozorovala zvláštní chování. Po návratu domů jsem večer a celou noc chodila pít vodu, následně na záchod a říkala si, že nemůžu usnout dřív než maminka. Ta mi ráno řekla, ať si jdu lehnout, že jsem celou noc nespala. Na nějaký čas jsem usnula. Pak si sedla k televizi. Byl tam i bratr, kterého maminka zavolala, aby se s ním poradila, co se mnou, že mé chování je zarážející. Vnímala jsem, že se blíží konec světa, ale je ještě špetka naděje na záchranu. Už jen z vyprávění vím, že jsem přestala mluvit, tiskla k sobě psa, div ho neudusila. Maminka pak už neváhala a zavolala záchranku. Paní doktorka jí řekla, že udělala to nejlepší. Záchranka mě odvezla do Psychiatrické nemocnice. Tady jsem se poprala se zřízenci, že tam nechci být. Byla jsem přikurtována k posteli, dostala injekci. Svítalo a já začala tušit, že svět přežije. Přikurtována jsem křičela, aby mě pustili. Také z vyprávění vím, že jsem napadla spolupacientku, když při rozcvičce spala. Pocit „návratu zpět“ při této druhé atace byl delší, zato rozmanitost bludů a hlasů menší. Došlo k ní po snížení léků, které jsem měla po domluvě s mojí ošetřující lékařkou, když jsem byla dva roky bez obtíží.

Při vizitách v nemocnici, kde jsem byla hospitalizována dva a půl měsíce, jsme vedli rozhovory o mém stavu, mj. paní primářka zkonstatovala, že za mým stavem mohou být semináře osobního růstu. Její zkušenosti s pacienty jsou takové, že citliví jedinci tělesně neunesou vstup do nevědomých oblastí, navíc pokud je v rodině zátěž psychického onemocnění – jak jsem již na začátku uvedla, sestra a bratranec z matčiny strany trpí schizofrenií. I já sama jsem již cítila souvislost mezi semináři a mými psychotickými atakami, když obě nastaly bezprostředně po nich, a tedy že se budu muset těchto seminářů vzdát. V nemocnici byla jedinou terapií ergoterapie a procházky parkem. Také jsem mohla po 4 týdnech hospitalizace začít trávit víkendy doma. Jezdila jsem ke kamarádovi ke koním, kde jsem se učila na nich jezdit, i čistila jejich stáje, takže jsem měla vlastně i zde ergoterapii.

Po návratu z nemocnice jsem si chtěla najít zaměstnání, i když jsem se necítila úplně v pohodě. Nastal nový tlak, tlak nutnosti mít příjem. Dva měsíce se mi nedařilo zaměstnání najít, po domluvě s lékařkou jsem se pokusila požádat o invalidní důchod. Po měsíci od žádosti mi byl přiznán invalidní důchod 3. stupně. To pro mě znamenalo velké uvolnění. Nadále jsem jezdila ke koním, žila na venkově, zpívala, občas hrála na kytaru, provozovala krejčovské služby. Při tom užívala stabilní dávku léků.

Pokračování - listopad 2015:

První dvě zkušenosti v nemocnicích mě  přivedly k práci poradce s vlastní zkušeností. Byly to spíše informativní schůzky. Z důvodu mlčenlivosti nemohu uvádět podrobnosti, každopádně situace, které vznikly na místě návštěv, byly pro mě hodně inspirativní. Na pacientech jsem rozpoznávala znaky chování a postojů, které znám od sebe, ale již jsem je částečně změnila. Vidím v tom tedy i souvislosti, proč jsem se dostala do své životní situace nejen s psychózou, ale i v životě celkově.

V tomto přídavku také nemohu opominout, že jsem od června začala  znovu navštěvovat semináře osobního růstu. Nejprve jen po jednom dni v odstupu asi měsíce, nyní na konci listopadu jsem absolvovala seminář celý, ten po němž jsem skončila podruhé v nemocnici. Vnímám u sebe velikou změnu v nastavení sebe sama. Při prvním průběhu jsem si připadala jako chudáček v noře, na kterého jsou všichni kolem zlí. Přes toto nastavení jsem nebyla schopna  přijímat jakékoliv informace. Když jsem však takto uzavřená jako ten chudáček, uvnitř těla se nahromadí takový tlak, že tělo jednoho dne prostě vybouchne - v mém případě psychózou, u jiných zase jinými zdravotními problémy. Při vědomí této souvislosti se již o sebe nebojím, přesto zůstávám v pozoru a snažím se vnímat, co se uvnitř mě děje a v případě potřeby změním chování, např. rychle a euforicky mluvím nebo pobíhám, přežírám se a následně zvracím (bulimické stavy - okamžitě musím zvolnit, třeba se vydýchat; moc přemýšlím - tento přemýšlecí proces zastavit. Poslední seminář mi zase hodně dal pro práci poradce. Mám se sebou novou zkušenost, a tím i zahlédnutí dalších souvislostí v životě.

Únor 2016

Mám za sebou další seminář osobního růstu. Prožila jsem ho v pohodě, ne jako dříve celá "rozjařená". Přijala jsem zpětné vazby, které jsem vyhodnotila pro sebe jako důležité. Ještě více jsem se dozvěděla o souvislostech toho, co vidím na někom jiném, že se vlastně týká mě. 

Navštěvuji odborné konference týkající se duševních onemocnění a následné úzdravy. Potkávám se zde postupně s novými lidmi a získávám nové informace, které mě posouvají v mojí práci konzultantky dále. Líbí se mi myšlenka tzv. komunitní péče (péče mimo psychiatrická zařízení), chci do tohoto systému přispět svojí zkušeností i tvůrčími schopnostmi. Taktéž se mi líbí zkušenost z Finska - Otevřený dialog, jehož prostřednictvím je možné zabránit, aby postižený jedinec neskončil na psychiatrickém oddělení. Ale to už je pro zájemce samostatné téma, vyhledejte Googlem :-)

Červen 2016

3. psychotická ataka. 14 dní po semináři osobního růstu., kde jsem se dotkla vztahu s dcerou i se sebou samotnou. Nyní musím prozkoumat, proč se po semináři dostaví ataka. Myslím si, že je to dotek dlouho neřešeného. Také chystáme s přítelem v září svatbu (pozitivní stres?).

Tato ataka byla celkem rychlá - skládala jsem brzy ráno předměty, které jsem chystala na návštěvu k mamince, kam jsme ten den měli jet. Už jen od přítele vím, že jsem pobíhala po bytě a něco rychle povídala. Přítel mě chtěl odvézt k mamince. Nejprve jí zavolal a poté, co jí sdělil, co dělám, zavolala záchranku. Ti mě nejprve odvezli do místní nemocnice, následně na to do Psychiatrické nemocnice. V nemocnici po akutních injekcích jsem byla po několika dnech přemístěna na doléčovací oddělení. Zde jsem se po měsíci cítila dobře, proto jsem už chtěla domů. Byla jsem na vlastní žádost propuštěna s určitou dávkou léků. Noc po návratu domů však byla velmi nepříjemná - cítila jsem v těle velkou úzkost, měla jsem pocit, že se propadám. Nasadila jsem si lék, co jsem doma měla, navíc a v tom jsem usnula. Ráno jsem pak jela na kontrolu k paní doktorce na psychiatrii. Cesta vlakem byla podobně nepříjemná jak v noci. Zase jsem si vzala lék navíc. Paní doktorka mi medikaci, co jsem si sama naordinovala, doporučila. Ten den to ještě nebylo moc dobré, přesto jsem to ustála. Další dny byly již lepší, pár dní na to jsem však měla - zjevně pro mé tělo - moc nabitý program a taky mi nebylo moc dobře. Opět jsem to však zvládla a zvládám s předepsanou medikací.

Leden 2019

Přes 2 roky jsem bez obtíží, postupně mám snížené léky na minimum. Cítím potřebu změny v životě, změnu stylu práce ve VIDĚ. Chystala jsem oslvau 50tin. Moc o všem přemýšlím, špatně v noci spím. Při telefonátu s maminkou se jí zdá, že začínám zase "bláznit". Proto mě objednala k ošetřující lékařce, která řekla, ať okamžitě přijedu. Maminka zavolala manželovi, ten okamžitě přijel z práce a odvezl mě k doktorce, čemuž jsem se zpočátku bránila. Paní doktorka nakázala navýšit medikaci, za týden přijít na kontrolu. Tam už se mnou jela maminka, paní doktorka jí řekla, že by bylo dobré, aby mi někdo léky dával, protože v tomto stavu nemusí být jasné, že si léky sma beru. Z této doby si pamatuji, že jsem byla hyperkaktivní, stále si zapisovala nějaké poznámky, které mi dávaly smysl. To bylo úterý, v pátek mě již maminka s manželem odvezli do Psychiatrické nemocnice, kde mě zpočátku ani nechtěli přijmout, protože mě prý neveze záchranka. Ale na naléhání maminky mě nakonec přijali a zjistili, že fakt je problém. Snad jsem se bránila, aby mě přijali, nakonec mě i přikurtovali. Pamatuji se, že se na mě chodili často dívat lékaři, stále se mě ptali, jestli vím, kde jsem, kolikátého toho dne je. Na akutním oddělení jsem pobyla asi 6 dní, odkud mě přeložili na doléčovací oddělení. Velice rychle jsem "se vrátila na tento svět". Po 5 týdnech jsem byla propuštěna s navýšenou medikací s konstatovaním, že jsem prošla hypermánií. Pravidelně jednou za měsíc navštěvuji psychiatrickou ambulanci, dostávám depotní injekci. Psychicky se necítím dobře, nejevím o nic zájem. Lékařka mi nebídla antidepresiva, které odmítám, musím svůj stav zvládnout sama. Přibrala jsem 7 kg na váze od hospitlaizace.

Poprvé jsem se do nemocnice dostala bez navštěvování seminářů, takže teď už fakt nevím, co způsobilo můj stav.