Diana Kučerová Juránková

 

Sláva Marušce – pro tento vcelku neseriózní název jsem našla inspiraci u Briana Tracy, autora knihy Snězte tu žábu!. Jednoho dne jsem si šla koupit novou knihu z oblasti osobnostního rozvoje a právě název odlišný od řady volajících titulů „jak udělat to či ono“ mě vedl k sáhnutí po tomto. Tak jako je Tracyho sousloví „sníst žábu“ metaforou (pro zvládnutí nejsložitějšího úkolu dne) [Tracy 2007: zadní strana obalu], rovněž metaforou je i moje Maruška. Toto pojmenování použil v minulosti můj bratr pro osobu na úřadě, na kterou je zde dobré natrefit. Jde o osobu, která je vstřícná, ochotná a jednající v zájmu rychlého a konstruktivního řešení problematiky. Pro sebe jsem si Marušku zevšeobecnila - považuji ji za člověka,  jehož zájmem a přáním je vytváření kladných vztahů mezi lidmi.

Kdekdo si dnes stěžuje na úroveň mezilidských vztahů, ale položí si současně otázku, co sám pro jejich dobrý stav dělá? Kolik Marušekmezi námi nacházíme? Přestože „pro více jak 70 % lidí jsou důležité dobré mezilidské vztahy pro naplnění jejich štěstí“ (z přednášky prof. Večeři), každodenní realita ukazuje na opak.

Díky opakované kladné zpětné vazbě okolí se dovoluji sama považovat za Marušku, proto mě velmi trápí současné dění. Mnoho let pracuji v oboru obchodu a služeb – nejdříve spíše na administrativní úrovni, nyní téměř 4 roky v přímém prodeji. Vstup do přímého kontaktu se zákazníkem mě přivedl k zájmu o literaturu a semináře z oblasti psychologie a sociologie, které mi pomohly k lepší orientaci sama v sobě a k ovlivnění mého jednání s ostatními, k lepší orientaci v chování jednotlivců a chování lidí navzájem. Dovedla mě k přesvědčení, že pro uspokojivější život mezi lidmi napomáhá soustavné vzdělávání na úrovni osobnostního rozvoje. Toto přesvědčení mě vede k potřebě svůj postoj sdílet s ostatními (o to se snažím na osobních webových stránkáchhttps://klub-dianak.estranky.cz), do budoucna bych se ráda aktivně podílela ve vzdělávacím procesu na tomto poli.

Vzhledem k výše uvedenému nebyla pro mě volba tématu písemné práce tvrdým oříškem. Pro její potřebu jsem měla možnost seznámit se s dalšími – pro mě novými – tituly knih psychologických a sociologických autorů. Za jejich pomoci v teoretické části vymezuji základní pojmy, popisuji vznik a vývoj společnosti a s tím související úrovně mezilidských vztahů. Na to navazuji faktory působící na jedince. Praktickou část věnuji komunikaci a prostředí, kde vznikají mezilidské vztahy a v závěru se snažím na základě vlastní zkušenosti předat poselství, že soustavným vzděláváním jsme schopni ovlivnit své jednání, a tak pěstovat lepší vztahy mezi sebou.

V celé práci se nejčastěji vyskytují slova společnost a společenské vztahy. Proto na úvod nejprve vymezím tyto pojmy:

Pro společnost nalezneme různé definice. „V širokém smyslu jde o produkt vzájemného působení lidí (Marx); souhrn vztahů mezi lidmi vzniklý přírodně historickým procesem vydělování člověka z přírody hlavně na základě práce a ve stálém vzájemném působení s jeho prostředím.“ [Ilustrovaný encyklopedický slovník 1982]. Je tedy pojmem nadřazeným společenským vztahům.

 

Vztahy mezi lidmi, jež se vytvářejí v procesu jejich praktické materiální a duchovní činnosti. [Ilustrovaný encyklopedický slovník 1982]. Podle Maxe Webera jde o stav vzájemné závislosti a ovlivňování. Realizují se na třech úrovních: mikrosociální (vztahy mezi jedinci navzájem a jedincem a skupinou), mezosociální(vztahy mezi skupinami a organizacemi), makrosociální (na celospolečenské úrovni mezi velkými společenskými skupinami – např. politickými stranami). [Večeřa, Urbanová 2008: 20].

Nejvíce vnímanou úrovní je úroveň mikrosociální, tedy jak probíhají vztahy mezi jednotlivci. Tyto jsou předmětem mojí práce. Neboť se jedná o vztahy mezi lidmi, dále spíše užívám výrazu „mezilidské vztahy”.

Jak jsem již v úvodu uvedla, kdekdo si dnes stěžuje na úroveň mezilidských vztahů. Vedle toho slýcháme větu: „To víte, to je tou dobou!“. Jak vidno, i laik tuší, že stav společnosti má vliv na naše chování a jednání. Ovšem, společnost tvoří lidé, a tak je pochopitelné, že společnost dospěje do určitého stádia díky vývoji lidstva. Odpovědi na otázky kam jsme došli a proč a proč se lidé od sebe vztahově vzdalují, hledejme ve výzkumech věd o společnosti, především v sociologii a psychologii. „Zkoumají niternou podstatu člověka, jeho postoje k druhým lidem a rozličné společenské zákonitosti. Obě vědy například vysvětlují, proč síly a jevy, které se vyjevují současně vně i uvnitř nás, nemáme vždycky pod racionální kontrolou a co všechno z toho může pro individuální osudy a společenské děje vyplynout.“ [Keller, Novotný 2008: 2].

Na počátku byl člověk. „Jak jej známe dnes (Homo sapiens sapiens), se objevil se vší pravděpodobností před 100 000 lety v Africe. V následujících 50 000 letech lidé osídlili značnou část Asie a Austrálie. Teprve poté se lidský rod rozšířil do Evropy. V různých oblastech se lidé učili novým dovednostem různým tempem. Rozvoj lidské civilizace úzce souvisí se vznikem měst. Lidé mohli zakládat města až poté, co zemědělství dokázalo uživit nejen samotné rolníky, ale také řemeslníky, obchodníky, vládní úředníky a duchovenstvo.” (tj. cca od roku 3000 př. n. l.) [Almanach vědomostí 2003: 166]. Rozvíjí se kultura, vědy, ale bohužel i pocit moci související s vlastnictvím majetku, který společnost rozděluje na chudé a bohaté, probíhají boje o moc, území a jiný majetek.

Je patrné, že se vyvíjí lidské myšlení, protože lidé jsou schopni přijít s novými objevy v oblasti zdraví a techniky, které mají posloužit lidu. Dosud hovoříme o tradiční společnosti, kdy se lidé převážně věnují zemědělství, na omezeném území, tzn. doba přinášela sociální uzavřenost poměrů [Keller, Novotný 2008: 6, 7].

Na přelomu 18. a 19. století se ve Velké Británii přechází jako v první zemi na světě od převážně zemědělsky orientované ekonomiky k průmyslové. Nastupují nové vynálezy v mechanizaci zemědělství, nové způsoby využívání přírodních energií. Tato industrializace vnáší nový rozměr do společenských poměrů. Přináší prudké sociální změny – začíná se více vyrábět, rozšiřuje se dělnická třída. Dělníci jsou přetěžováni, žijí v závadném prostředí. [Almanach vědomostí 2003: 204, 205].

Chudí chudnou, bohatí bohatnou. Tato doba je datována jako přechod od tradiční společnosti ke společnosti moderní. „Lidé přestali žít v malých a navenek uzavřených pospolitostech a stávají se členy velkého, relativně otevřeného sociálního systému. Stěhují se z venkova do měst, kde oproti tradičním vztahům vstupují do prostředí, kde se potkávají s neznámými lidmi. Museli tedy vypracovat novou strategii jednání s druhými lidmi. Takovou strategii, která by je při přemíře kontaktů s nimi k ničemu trvaleji nezavazovala.” [Keller, Novotný 2008: 11]. Odtud tedy můžeme pozorovat proces odcizování se.

„Člověku je postupně připisována určitá sociální role, zejména 2 základní – role producenta a konzumenta. Tyto role vznikly z nové situace, kdy se čas začal dělit na pracovní dobu (role producenta) a volný čas (role konzumenta – se zvýšením výroby roste spotřeba). Rozštěpují tak osobnost. Člověk musí více pracovat, aby byl dostatek peněz na spotřebu. Počátky tohoto začarovaného kruhu (nárůstu prosperity, vznik společnosti konzumu) můžeme klást do poslední čtvrtiny 19. století. Dochází ke zmasovění spotřeby, která dále vzrůstá díky nové filozofii prodeje – v zákazníkovi se vzbuzuje myšlenka, že od nynějška nutně potřebuje věci, které mu včera připadaly zbytečné. Přibližně ke konci 70. let 20. století nastupuje doba hyperkonzumu. Konzum se psychologizuje, slouží k intimnímu experimentování se zážitky. Konzumní postoj se šíří do celé společnosti – do oblasti trávení volného času, do vztahu k rodině, k výběru přátel a partnerů, k volbě školy, náboženství. Hledání uspokojení skrze nakoupené zboží tak proniká i do oblasti nejvyšších hodnot a duchovního života. Člověk této doby, konzument třetí generace není tedy zrovna harmonickou osobností. Někteří kritici konzumní společnosti tvrdí, že rostoucí spotřeba pouze zakrývá naši vnitřní chudobu, pocit odcizenosti a neuspokojenosti. Konzum působí jako droga, která zbavuje člověka kontaktu s realitou a vede ho do záhuby.“ [Keller, Novotný 2008: 12, 77, 78].

Cílem práce není podrobně analyzovat společnost, pouze ve stručnosti pro pochopení chování lidí popsat kde se současná společnost nachází. Podrobněji se této otázce, otázce (post)modernity věnují např. Zygmunt Bauman (Tekutá modernita) nebo Anthony Giddens (Unikající svět).

Sociologové se shodují na čtyřech základních vlastnostech, které určují povahu modernity: generalizace vztahů – řízení úředníky, proces individualizace – každý se musí spolehnout sám na sebe, funkční diferenciace – vznik funkčních sektorů lidských činností, racionalizace – oproti nevědomosti minulosti; má však kontraproduktivní dopad, jde-li o účelový rozum. [Keller, Novotný 2008: 19, 20]. S rozvojem informačních technologií nás zasahuje druhá vlna modernizace (70. léta 20. století), vzniká dle Manuela Castellse síťová společnost (podstatné je to, co proudí sítí). [Urbanová 2006: 168]. Díky informačním sítím se lidé ještě více odosobňují, vytrácí se osobní komunikace, zvyšuje se sociální kontrola.

Z výše uvedeného spatřuji příčiny současné úrovně mezilidských vztahů ve společnosti hyperkonzumu ve spojení se sítí. Stále rychleji se roztáčí kolečko krysího závodu - lidé se snaží více pracovat, aby si mohli dovolit pořizovat trhem nabízená „lákadla“. Jejich „… životy se tak odvíjejí na základě dvou pocitů – strachu (být bez peněz) a chamtivosti (touha po konzumu).“ [Kiyosaki 2001: 47]. Již Jan Masaryk řekl: „Většina lidí dře, že vůbec nemá čas myslet na život jinak než myslet na prachy pro krajíc chleba s máslem.“ [Fischl 1991]. Příliš se zabývá každý sám sebou – chudší vrstvy – jak vůbec přežít, bohatší - svým prospěchem. Na významu stále více nabývají peníze. Známé rčení Peníze kazí charakter je tak příznačné na charakter celé společnosti. „Vše, k čemu se dříve přistupovalo s citem, s vášní, s pietou a oddaností, se mění v předmět chladného kalkulu.“ [Keller, Novotný 2008: 59]

Lidé by se měli zastavit a říci si, co je pro jejich kvalitu života důležité. Ukazují-li průzkumy, že pro více jak 70 % lidí jsou důležité dobré mezilidské vztahy, pak je patrné, kam bychom měli soustředit do budoucna naši pozornost. Měli bychom se vrátit k původním „obyčejným“ hodnotám jako jsou čestnost, pokora, spolehlivost, spolupráce [DeVos 1998].. To, co jsme ztratili, je třeba se zpátky naučit. Půjde o dlouhodobý proces, protože co je jednou narušeno, těžko se napravuje. Ale kde bude vůle, bude i cesta.

Pro potřeby práce považuji také za důležité vymezit pojmy chovánía jednání.

„Sociální chování představuje souhrn aktivit jedince, které jsou viditelné z vnějšku a jsou více nebo méně diferencovanou reakcí na vnitřní a nebo vnější podněty.“ [Večeřa, Urbanová 2008: 14]. Až 80 % lidských aktivit vychází z oblasti pod úrovní vědomí (informace z přednášky doc. Urbanové), tzn. z toho lze vyvodit, že základem chování jsou vrozené vlastnosti a to, co se během našeho života dostane do podvědomí (např. prostřednictvím šoku, vliv prostředí, výchova – hodnotový žebříček, vliv masmédií). Proto bychom měli velmi rozmýšlet, co a koho na sebe necháme působit (viz vliv reklamy od pol. 19. století).

Jde o vědomou, k cíli zaměřenou činnost, která zahrnuje vědomé uvážení a je v podstatě řešením určitého úkolu [Večeřa, Urbanová 2008: 14]. Je základní skladebnou jednotkou společenských vztahů.

Z předešlého mi vyplývá, že jednání je podřízeno chování. Naše jednání se bude odvíjet od situace, ve které se vyskytneme (vliv prostředí), jaký „problém“ je před nás postaven a s jakými protějšky se setkáme. Každý jedinec však bude jednat za stejných podmínek jinak odvíjejíce se od jeho podstaty.

Z pohledu výsledku chování a jednání můžeme tyto hodnotit jako:

·        sociální (společenské) – jedinec bere v úvahu existenci jiných sociálních subjektů

·        prosociální – usilování o vytvoření sociálně žádoucích vztahů a situací

·        antisociální – opak prosociálního

·        asociální – sociální bezohlednost

·        altruistické – nezištná pomoc druhým [Večeřa, Urbanová 2008: 14].

Chování a jednání většiny lidí můžeme považovat za sociální, ovšem pro naplnění štěstí by bylo potřeba více prosociálního. Tímto se vyznačuje právě Maruška.

V teoretické části práce se zaměřuji spíše na chování, v praktické na jednání – to je „praktickou činností“ v mezilidských vztazích.

Podívejme se na počátek lidstva: prvotní vlivy hledejme v přírodě, tedy v prostředí. Člověk musel přizpůsobit své chování v zájmu přežití. Ve stejný čas tu máme Adama a Evu. Každému příroda dala do vínku jinou biologickou úlohu, tzn. chování se současně začíná odvíjet od biologické podstaty. Lidský rod se rozrůstá, nastupuje potřeba dělby práce a s tím vzrůstající potřeba výměny informací, tedy komunikace. Jak si lidé vyměňují informace, je také dáno biologicky, „naprogramováním“ našeho mozku.

Lidé si stále vytvářejí „lidské“ prostředí (kultura, prostředí odvíjející se od vztahů mezi sebou), které zpětně působí na ně.

Biologický faktor „nula“ je pohlaví. John Gray říká svým titulem knihy Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše.Manželé Peaseovi obdobně: „Muži a ženy jsou odlišné bytosti. Žijí v jiných světech, vyznávají jiné hodnoty a v důsledku toho stanovují jiná pravidla..“ [Peaseovi 2003: 21].

Věk - dítě se bude chovat jinak než senior.

Genetika – nepředurčuje přímo chování předků, genetická vloha ale může zvýšit práh citlivosti pro působení určitých vlivů prostředí (sociální a emoční inteligence) [Večeřa, Urbanová 2008: 14].

Mnohé zprávy dokazují, že pokud člověk nevyrůstá mezi lidmi, nestane se člověkem (viz např. zavřené děti v kozím chlívku, život mezi opicemi apod.).

Když už žijeme mezi lidmi, záleží v jaké skupině. Např. bude-li „uspořádaná“ rodina, je pravděpodobné, že toto prostředí členy rodiny ovlivní pozitivnějším směrem než jedince v rodině alkoholiků.

Aischylos, velký athénský autor tragédií řekl, že prostředí, v němž se člověk zdržuje většinu dne, určuje jeho charakter [záznam z přednášky doc.Urbanové].

Příklad z mého okolí (spolužačka ze střední školy): rodiče dělníci, tedy zúžený rozhled prostředí, ale spolužačka natolik chtěla v životě něco dokázat, že byla schopna z rodiny odejít a nechat se ovlivňovat takovým, které by ji přivedlo k jejímu cíli (studovala 3 vysoké školy, pracovala na oddělení zahraničních vztahů, dnes majitelka úspěšné firmy).

Z tohoto docházím k názoru, že psychické faktory mohou vítězit nad vlivem prostředí. Náš psychický potenciál nám určuje, zda se více či méně necháme ovlivnit prostředím.

Jaký člověk je, je výsledkem jeho myšlení. Tuto větu považuji za klíčovou, tzn. stejně tak i psychické faktory, protože práce s nimi může pozitivně ovlivnit vztahy k ostatním lidem. Hovořím především o povahovém typu jedince a emoční a sociální inteligenci. Znalost povahových typů a rozvoj emoční a sociální inteligence nám mohou pomáhat ovlivnit sami sebe, předcházet konfliktním situacím nebo je alespoň zmírnit a naučit se převážně prosociálnímu chování.

Povahový typ je rovnocenný s tím, zda jsme muž či žena. Jde o systém způsobu chování, systém silných a slabých stránek jedince, který je nám vrozen, tzn. velmi těžko jej ovlivňujeme, ale jeho znalost nám může pomoci v jeho ovládání.

Nalezneme různé pojmenování povahových typů, ale v zásadě obsah zůstává stejný. „Jednu z prvních typologií sestavil už ve 4 století př. n.l. řecký lékař HIPPOKRATES. Uvádí temperament a charakter člověka ve vztahu k činnosti endokrinních žláz. Podle šťáv v našem těle (sanquis – krev, phlegma – sliz, chole – žluč, melan-cholé – černá žluč) a podle poměrů v jakém jsou smíšeny, mohou vzniknout 4 typy temperamentu: sangvinik, cholerik, melancholik, flegmatik.“ [http://valachnet.cz/~krepelj 22.12.2008 8:12 ].

Sangvinik a cholerik jsou tzv. extroverti (otevřené osobnosti), přičemž melancholik a flegmatik a introverti (uzavřené osobnosti).

Ve stručnosti základní rysy těchto osobností:

Sangvinik (extrovert)

Věčné dítě. Má rád zábavu, dobrodružství, chybí mu zodpovědnost, je chaotický. Čiší optimismem. Touží po změně. Herec, hlučný, lehce sebestředný, upovídaný. Chce kontrolovat jiné, ale současně chce být kontrolován jinými a nemít zodpovědnost [Večeřa, Urbanová 2008: 18].

Cholerik (extrovert)

Silná osobnost, rozený vůdce, v davu se ujímá se vedení, skvělý organizátor. Zaměřuje se na cíl, na moc a peníze. Chce kontrolovat, aniž sám kontrole podléhá [Večeřa, Urbanová 2008: 18].

Melancholik (introvert)

Uzavřený, často podléhá depresi, zaměřený na detaily, analytik.

Flegmatik (introvert)

Mírná osobnost, udržuje vztahy, trpělivý, nemá rád konflikty, výborný posluchač. Nechce kontrolovat, vládnout, rozhodovat, chce být kontrolován [Večeřa, Urbanová 2008: 18].

 

Každý jsme jedinečný, v každém z nás se snoubí všechny typy, některý však převažuje. Znalost výše uvedeného nám může pomoci přizpůsobit postoj k danému jedinci a způsob jednání s ním a tím ovlivnit vztahy mezi sebou.

Známe několik druhů inteligence vedle „standardní“ IQ, z nichž pro chování lidí mezi sebou jsou nejdůležitější emoční a sociální.

Jde o „… schopnost orientovat se v mezilidských vztazích a sociálních situacích, rozumět jim, žít s lidmi, působit na ně a nasměrovat je tam, kam chceme. Je geneticky podmíněna, ale nerozvine se bez jejího průběžného rozvíjení (tréninku) v procesu sociálního učení.“[Večeřa, Urbanová 2008: 9]. Z toho je patrná důležitost zařazení do vzdělávacího systému.

Této otázce se podrobněji věnuje v titulu se stejným názvem David Goleman. Považuje ji za skupinu „dalších vlastností“ vedle IQ. Vytyčuje ji jako „… schopnost dokázat sám sebe motivovat a nevzdávat se tváří v tvář obtížím a frustraci, schopnost ovládat svoje pohnutky a odložit uspokojení na pozdější dobu, schopnost ovládnout svoji náladu a zabránit úzkosti a nervozitě, schopnost ovlivňovat kvalitu svého myšlení, schopnost vcítit se do situace druhého člověka a ani v těžkých chvílích neztrácet naději.“[Goleman 1997: 42]. Stejně jako sociální inteligence je geneticky podmíněna a lze si ji ještě více osvojit a zdokonalit ve vzdělávacím procesu.

Ovládání svých emocí je právě to, co může vnést do mezilidských vztahů příznivý vítr. Goleman uvádí, že nepodléhat svým vášním bylo považováno za velkou ctnost už v dobách Platónových [Goleman 1997: 63]. Kde se tedy vytratila tato ctnost?

Jsme na prahu roku 2009. Dle informací lidí z „astrologické obce“ má být pro mnoho lidí rokem změn a čištění emocí. Že bychom se dočkali příjemných změn ve vztazích mezi lidmi? Věřme v to a hlavně přiložme každý ruku „k dílu“.

Masmédia – noviny, časopisy, rozhlas a televize - jsou zvláštním faktorem. Nejde o hmatatelnou věc, je to tok informací, který velmi nebezpečným způsobem ovlivňuje naše podvědomí. Zejména televize, ta je spojením hlasového i obrazového „útoku“. Dick DeVos velmi trefně říká: „Televize odvedla lidi z verand jejich domů a zakulila je uvnitř. Dlouhodobé vystavování nesmyslnému násilí v televizi a ve filmu také vede k tomu, že lidé jsou hluší k realitě a všemu, čemu čelí skuteční lidé. Výsledkem je izolace, odcizení, osamělost, ztráta soucitu a odvahy být zodpovědný sám za sebe“. [DeVos 1998]. Myslím, že toto vystihuje vše.

Komunikace je důležitým prostředkem pro fungování vztahů mezi lidmi. Jde o „… řetězec aktivit, jejichž podstatou je předávání informací, jejich vytváření, přenos a interpretace. (J. Kohout). Cílem komunikace je porozumění.“[http://www.podnikavazena.cz].

Probíhá na úrovni neverbální (řeč těla) a verbální.

Způsob komunikace je výsledkem dříve popsaných faktorů. To, co narušuje vztahy, jsou konflikty. „S konflikty je dobré vycházet po dobrém, naučit se s nimi žít, ne proti nim bojovat. Vycházejí z našich odlišností. Tyto odlišnosti je třeba respektovat a tolerovat, tříbí náš vkus, nutí nás přemýšlet o vlastních myšlenkách a postojích.“[http://www.podnikavazena.cz]. Bohužel tolerance je to, co lidem dosti chybí, a proto jsme tak často přítomni ostrým konfliktům.

Způsobu komunikace se lze naučit. Dnes se spíše ale věnuje výuce komunikace v zájmu vyšších obratů v obchodě, jednání s obchodními partnery na firemních úrovních, pro „obyčejný lid“ stále tato výuka chybí.

V této kapitole uvedu několik prostředí, které mnozí známe a jsou místem vzniku mezilidských vztahů. Někdy přidám komentářMarušky.

Každý známe z mnoha situací nějakého „křiklouna“ – při řešení reklamací, stojíme ve frontě na poště apod. Dale Carnegie ve své knize Jak získávat přátele a působit na lidi uvádí výsledek výzkumu o přáních dospělých lidí. Výzkum ukázal osm důležitých bodů, z nichž jako nejpodstatnější k pochopení konfliktních lidí je „… cítit se důležitým.“ [Carnegie 1991]. Není to tedy to, že bychom byli na někoho nebo něco rozhněváni, ale podvědomě se snažíme „ukázat se“. Od doby, kdy jsem se setkala s touto informací, pohlížím na „křiklouny, pány Důležité“ s úsměvem.

Jak jsem již výše citovala manžele Peaseovi, muži a ženy jsou jiné bytosti. Každý má nejen jinou biologickou podstatu, ale také jiné emoční naladění. Nespočetněkrát tak proto dochází ke konfliktu. Daniel Goleman ve své Emoční inteligenci uvádí několik doporučení, jak konfliktům předejít anebo je alespoň zmírnit. Opět je na místě ona tolerance.

„Rodinný život je naší první školou emocí. V tomto intimním prostředí se učíme, co máme cítit sami k sobě a co k ostatním. Někteří rodiče jsou nadanými učiteli, jiní spíše bezohlední.“ [Goleman: 129]. Současná rodina se vyvíjí v duchu dříve popsaného konzumního života, rodiče mnoho pracují, děti jsou ovlivňovány technickými vymoženostmi a pokulhává ona škola emocí.

Měla jsem štěstí na rodiče, vztahy jsou u nás na prvním místě. Kdykoliv cokoliv někdo z rodiny nebo z okolí potřebuje, jsme tu jeden pro druhého. V současné době mám 20letou dceru, vyrůstá ve stejné společnosti jako její vrstevníci, ale vliv rodiny byl u ní silnější, aby zůstala věrná dobrým vztahům. Někdy si připadá mezi ostatními jako bílá vrána.

Děti nepotřebují zrovna nějaké „ťuťu-ňuňu“, ale potřebují cítit přítomnost rodičů a ta se díky jejich (pseudo)zaneprázdněnosti vytrácí.

Do školy si přinášíme to, co v nás vychovala rodina. Mnozí rodiče si myslí, že škola bude suplovat, co oni svým dětem nedávají. Škola však toto plně není schopna předat, ovšem se současnými poznatky lze ve vztazích děti pozitivně nasměrovat, když by „… ve třídě docházelo ke spojení srdce a mysli.“ [Goleman 1997: 11]

Pozn.: Mám několik kamarádek-kantorek a stále více si stěžují na chování dětí ovlivněné konzumem.

Záleží, kde bydlíme. Vesnice a město mají odlišný chod. Na vesnici si dnes mladí lidé stěžují, že se lidé kolem moc starají, lidé ve městě zase na anonymitu.

Sama bydlím v bytovém domě ve městě. Od jisté doby mi začala vadit anonymita, a tak jsem se ujala funkce „domovního důvěrníka“. Dostávám se tak do kontaktu s ostatními nájemníky, řeším za ně jejich starosti. Získala jsem si jejich důvěru, jsem tak schopna mnohdy umírnit konflikty, které občas nastanou.

Pracoviště bych nazvala malým vzorkem společnosti. Zpravidla zde existuje hierarchie zaměstnanců – od ředitele (šéfa, majitele firmy) po pracovníky nejnižší úrovně, setkáváme se tu proto s působením moci.

Kdysi jsem na webovém personálním portále četla (článek jsem již nenalezla) o druzích šéfů. Jedním z nich byl typ, který byl ochotný naslouchat svým podřízeným a v zájmu konstruktivního výsledku spolupracovat. Komentář k tomuto typu však zněl, že tento druh je spíše výjimkou.

S rozvojem způsobu práce (práce v oblasti informací) bude vzrůstat důležitost týmové práce, tzn. bude nutné se zaměřit na vztahy mezi lidmi.

Za veřejná místa budu považovat úřady, obchody a místa služeb. Sem přicházíme s určitou potřebou – vyřídit si něco nebo něco koupit . Očekávali bychom tu profesionály – možná se setkáme sem tam s profesionály dané problematiky, ale již méně s profesionály mezilidských vztahů, které právě tato místa potřebují. V obchodech a službách je na prvním místě zisk a jen málokde se setkáme s vlídností. Zákazníci se vracejí tam, kde vlídnost a orientace na zákazníka nechybí.

Jací jsme, takoví jsme řidiči. Jsem často na cestách, postrádám ohleduplnost. Proč je někomu zatěžko pustit řidiče na křižovatce nebo chodce? Naše chování na silnicích si však neustále vybírá krutou daň v podobě tragických havárií, ale ani toto neodradí některé v jejich bezohlednosti. Uvažuji tedy, zda by součástí výuky v autoškole neměla být i „emoční výchova“.

V celé mé práci poukazuji na potřebu vzdělávání lidí v oblasti osobnostního rozvoje. Moje přesvědčení se tak shoduje s osobou více povolanou, mnohokrát citovaným Davidem Golemanem. Popisuje, že „…již děti jsou schopné si rozhodující citové schopnosti osvojit a zdokonalit je – pokud si dáme tu práci.“ [Goleman 1997: 42]

Z citovaného vyplývá, kdy už je možné, ba dokonce potřeba začít s rozvojem, tzn. již na úrovni předškolních zařízení. Děti ve školkách se dnes učí cizí jazyky, ale co takhle se naučit „jazyk emocí“? Pokračujme pak ve školách a dále v životě. Staňme se profesionály života – každý profesionál se musí stále vzdělávat. Vezmeme-li v úvahu prognózu vzrůstající potřeby týmové práce, pak je vzdělávání na místě.

Dle mého soudu každý může učinit první krok již nyní sám – vyhledat si literaturu z oboru psychologie. Za výchozí považuji znalost povahových typů. To nám pomůže vyznat se sám v sobě i ostatních a vést nás ke zvýšení respektu a tolerance druhých a lépe jim porozumět.

Zejména ženy by měly vyhledávat literaturu na podporu sebevědomí. Jejich biologickou podstatou je jim dána podřídivost. V dnešní době jsou však ženy nuceny být samostatné, a tak je potřeba jim dodat větší „sílu přežít“, která spočívá právě v uvědomění si sebe sama. (Pozn. Jsem v kontaktu s Asistenčním centrem pro podnikání žen a výsledkem výzkumu za dobu jeho existence je, že ženy mají mnoho nápadů, ale chybí jim sebevědomí).

Literatura sama o sobě je však málo. Důležitá jsou osobní setkání ve skupinách, abychom mohli převádět teorii do praxe. Firmy dnes využívají služeb vzdělávacích společností, které vzdělávají v oblasti komunikace, prodejních dovedností, firemní kultury apod., vedoucí nejen ke komerčním účelům, ale také ke zlepšení vztahů na pracovišti. Po konání kurzů zpracují zpětnou vazbu vzdělávání dle informací frekventantů a firmě ji předají v podobě dokumentu. Dle informace jedné firmy má vzdělávání vždy pozitivní účinek.

Vzhledem k uvedenému bych ráda zavedla vzdělávání pro „běžný“ život. Toto lze např. v prostředí různých zájmových kroužků nebo vytvořit samostatný zájmový kroužek např. s názvem „Ať se nám spolu lépe žije“. Najde-li každý pro sebe důvod změnit vztahy, určitě se zájemci najdou.

Téma mezilidských vztahů zůstane nekončícím příběhem. V životě vzniká nespočetně situací, při kterých nikdy předem nevíme, jak sami zareagujeme, přičemž abychom předpověděli, jak zareaguje náš protějšek (protějšky). Abychom co nejvíce uměli ovládat své emoce, je třeba neustálého tréninku. Protože emoce jsou to, co způsobuje dobré klima či naopak konflikty mezi lidmi.

Každý jsme se narodili s nějakým „software“ v mozku. Tak jako jsme schopni přizpůsobovat software v prostředí počítače, můžeme se o to snažit u sebe samých. Jan Masaryk říká, že „Když opravdu hledáme cestu, brzy ji najdeme.“ [Fischl 1991]. Tzn. když budeme mít vůli a vysokou prioritu vytvářet dobré mezilidské vztahy, vytvoříme je i pod tlakem doby.

Tracy, B. Snězte tu žábu!.Olomouc: ANAG, 2007. ISBN 978-80-7263-403-3.

Ilustrovaný encyklopedický slovník III. Díl Pro – Ž. Praha: ACADEMIA, 1982.

Večeřa, M., Urbanová, M. Sociologie (learning package). B.I.B.S., 2008.

Keller, J., Novotný, P. Úvod do filozofie, sociologie a psychologie. Liberec: Dialog, 2008. ISBN 978-80-86761-81-7.

Almanach vědomostí.Praha: Reader´s Digest Výběr, 2003. ISBN 80-86196-63-1.

Urbanová, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006. ISBN 80-86898-94-6.

Kiyosaki, R. T. Bohatý táta, chudý táta. Praha: PRAGMA, 2001. ISBN 80-7205-822-3.

Fischl, V. Hovory s Janem Masarykem. Praha: Mladá fronta, 1991. ISBN 80-204-0222-5.

Peaseovi, A. & B. Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Brno: Nakladatelství Alman, 2003. ISBN 80-86135-15-2.

DeVos, D. Základy svobody. Praha: MEDIUM, 1998. ISBN 80-86095-16-9.

Carnegie, D. Jak získávat přátele a působit na lidi. Bratislava: Bradlo, 1991.ISBN 80-7127-026-1.

Goleman, D. Emoční inteligence. Praha: Columbus, 1997. ISBN 80-85928-48-5.

Gray, J. Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše. Praha: Práh, 1995. ISBN 80-85809-41-9.

Křepel, Jan. Typologické a individuální rozdíly osobnosti [on line].[cit. 2008-12-22; 08:12]. Dostupné z: (http://www.valachnet.cz/~krepelj/vyuka/typologie_osobnosti.pdf>.

E-learning projektu Podnikavá žena [on line]. [cit. 2008-12-22; 10:12].  Dostupné z: (http://www.podnikavazena.cz/web/o.php?o=kurzy> (podmíněno heslem).